Pralesničky - (čeleď Dendrobatidae)

Dendrobati, dendrobatky, barvířské či šípové žáby, pralesničky. Kdo z nás nikdy neslyšel o těchto pestrobarevných, jen několik centimetrů dorůstajících drahokamech deštných pralesů Střední a především Jižní Ameriky?

Protože se hlavně v posledních několika letech tyto žáby stávají stále častěji středem zájmu mnoha chovatelů, chtěl bych se navzdory mému zájmu především o hady, alespoň všeobecně pozastavit nad některými zajímavostmi z jejich biologie.



Přestože tyto drobné žabky vstoupily do podvědomí lidí především díky svým kožním toxinům, ve skutečnosti je jedovatá pouze necelá polovina z asi 175 známých druhů. Ty opravdu nejjedovatější, představující pro člověka skutečné smrtelné nebezpečí, by se však určitě daly spočítat na prstech jediné ruky. Například jeden z více jak dvou set různých alkaloidů vylučovaných kůží většiny pralesniček - pumiliotoxin C, nepatří zrovna mezi ty nejtoxičtější, ale díky své palčivé svíravé chuti má za úkol případného predátora spíše odradit, což se v kombinaci s výstražným zbarvením pralesničkám velice dobře daří. U rodu Phyllobates byly naopak zjištěny velice účinné složky batrachotoxiny, jejichž zásluhou se několik druhů tohoto rodu může právem zařadit mezi nejjedovatější žáby vůbec. Tak třeba svítivě žlutá pralesnička strašná (Phyllobates terribilis) je jednou z mála druhů, jejíž silný kožní neurotoxin je dodnes využíván indiány na hroty svých šípů a šipek do smrtících foukaček. Jedovatost této asi 3 cm velké žabky lze celkem snadno vydedukovat i z jejího českého pojmenování, jenom pro zajímavost: jed této žabičky by údajně s přehledem vystačil na usmrcení 20 000 myší, nebo osmi dospělých lidí. Kožní sekret pralesniček navíc dost odpudivě páchne, což nejenom dokáže spolehlivě odradit od útoku většinu dravců, ale jeho přítomnost je i skvělou ochranou proti parazitům a plísňovým či bakteriálním kožním chorobám. Je zvláštní, že např. žáby rodu Colosteus nejsou jedovaté téměř vůbec, čemuž odpovídá i jejich nenápadné hnědavé zbarvení, mající za úkol žabku v hustém podrostu spíše zneviditelnit. Toxiny pralesniček se dělí do mnoha skupin které se sice trochu liší druh od druhu, ale v zásadě jde jen o jejich vzájemné kombinace. Právě na základě přítomnosti či absence některých složek jedu a několika drobných anatomických odlišnostech, vědci rozdělili tyto žáby prozatím do několika základních zoologických rodů. Díky stále novým poznatkům však dnes probíhají v taxonomii pralesniček časté změny, takže výčet známých rodů nemusí být ještě zdaleka konečný - bude-li ovšem vzhledem k rychle mizejícím přirozeným biotopům, možnost ještě nějaký nový druh objevit a popsat: · Dendrobates, · Phyllobates, · Allobates, · Epipedobates, · Minyobates, · Phobobates, · Colostethus, · Mannophryne



Co se týče vybarvení, jen málo živočišných forem na světě se může pochlubit pestřejší škálou barev, než jakou jsou obdařeny tyto drobné žabky. Soutěžit s nimi mohou snad jen některé korálové ryby, motýli, případně kolibříci. V tomto ohledu na nich příroda opravdu nešetřila a obrovská rozmanitost vzorů, barevných motivů a odstínů udivuje nejenom běžné pozorovatele, ale i samotné odborníky. Zpravidla se jedná o různé kombinace velice kontrastních barev, jako je černá, žlutá, červená, oranžová, modrá, svítivě zelená, apod. Velice častým motivem jsou výrazné podélné pruhy táhnoucí se po stranách celé délky hřbetu, nebo různobarevné skvrny či „cákance“ mnoha tvarů a velikostí na výrazném pozadí. Většina pralesniček vykazuje opravdu nepřebernou škálu barev a vzorů v téměř nekonečných kombinacích, což sice může lahodit lidskému oku, ale protože příroda si ve skutečnosti nikdy nehraje na krásu ale především na účelnost, je tato jejich pestrobarevnost podřízena jednomu jedinému účelu - varovat nepřítele a odradit ho od případného útoku. Toto výstražné (aposematické) zbarvení však není výsadou jenom těchto malých tropických žabiček, setkáváme se s ním často i u jiných jedovatých živočichů, převážně u hmyzu (vosy, sršni), u některých housenek, u plazů (korálovci) a u mnoha dalších živočišných forem. Varovnou černo-žlutou kombinaci barev zvolila příroda například i u našeho mloka skvrnitého. Kromě pralesniček však existují i jiné druhy žab tropických deštných pralesů, které jsou jim obdivuhodně podobné jak pestrostí barev, velikostí, tak i způsobem života. Dokonce produkují i podobný kožní jed, ovšem taxonomicky nejsou s pralesničkami nijak blíže příbuzné. Za všechny mohu jmenovat třeba Mantelly z čeledi Rhacophoridae, jejichž asi 11 druhů obývá vlhkou džungli v ráji všech botaniků a zoologů - na Madagaskaru.



Většina pralesniček žije terestricky a obývá podloží tropických deštných lesů, zčásti Severní a většiny území Jižní Ameriky. Vystupují sice do větví stromů a keřů, ovšem zpravidla jen do několika málo metrů a jen aby vyhledaly vhodnou tůňku pro své pulce. Několik druhů je však přísně arborikolních, to znamená, že jejich nikou je především pásmo zelených korun stromů a na zem téměř nikdy nesestupují. Není tedy divu, že pralesničky postrádají plovací blánu mezi prsty, ale můžou se pochlubit podobnými přísavkami na konečcích prstů, jako mají rosničkovití (Hylidae). Jsou to silně teritoriální živočichové s denní aktivitou, samečkové svá nevelká území střeží roztomilým pískáním, bzučením, cvrčením či jakýmsi bubláním, čímž se také snaží přilákat samičky. Než dojde k samotnému páření, dvoří se samečkové samicím rituálními zásnubními tanci, které mohou trvat i mnoho hodin. Na rozdíl od většiny ostatních žab, kladou pralesničky jen omezený počet vajíček. Protože se tyto žabky o vajíčka i o pulce většinou pečlivě starají, nepadne jich zdaleka tolik za oběť případným predátorům a nemusejí proto vynakládat zbytečnou energii na obrovské množství zárodků, z kterých by se v přírodě dožilo dospělosti stejně jenom mizivé procento. Vajíčka totiž nekladou do vody, ale na vlhká místa na souši, kde je sameček hlídá a svědomitě o ně až do vylíhnutí pečuje. Protože pulci pralesniček mají silné sklony ke kanibalismu, roznáší sameček na svých zádech vylíhlé pulce do vyhlédnutých miniaturních tůněk (např. v úžlabí listů bromélií, nebo v prohlubních či prasklinách v kůře stromů) a to většinou jen do každé tůňky jednoho. Je to také z toho důvodu, že pulci vylučují do vody chemickou látku zpomalující růst ostatních pulců - potravních konkurentů. Broméliové jezírko, či nepatrná loužička v prohlubni dřeva neoplývají zrovna přebytkem vhodné potravy, proto bývají malí pulci do začátku vybaveni velkým žloutkovým váčkem a teprve po jeho strávení během několika dnů, začínají požírat téměř vše, od řas a rostlinných zbytků, až po různé prvoky, komáří larvy a náhodně utopený hmyz. U některých druhů pralesniček šla péče o potomstvo dokonce tak daleko, že samičky kladou jednotlivým pulcům do tůněk tzv. vyživovací vajíčka, aby jejich plynulý vývoj nebyl narušen nedostatkem potravy. Je obzvlášť zajímavé, že samičky naprosto bezpečně poznají tůňky s vlastními potomky a do cizích tato vajíčka nesnášejí. V zajetí pulce odchováváme nejlépe samostatně ve skleněných nádobkách, v kterých měníme zhruba každé 2 – 3 dny třetinu až polovinu vody za odstátou, s neutrálním či mírně kyselým pH. Nedoporučuje se ze stěn nádob utírat usazující se řasy ani „sliz“, obsahující velké množství jednobuněčných organismů, jež jsou pro malé pulce vítaným a hlavně přirozeným přilepšením k podávané potravě. Pulce krmíme především rostlinnou složkou a řasami, ale i rozdrcenou potravou pro akvarijní rybky, vířníky a naupliemi buchanek. Když povyrostou, můžeme podávat k rostlinné složce i daphnie, nítěnky, rozsekané dešťovky a jinou potravu vhodnou pro většinu akvarijních ryb.



Metamorfóza, neboli přeměna pulce v žábu, je rozhodně velký přírodní zázrak. Jde o proměnu tak zásadní, že nemá v živočišné říši obdoby, snad jen kromě proměny zakuklené housenky v motýla. Metamorfózou procházejí prakticky všichni obojživelníci, ať již se jedná o mloky, čolky či žáby. Zřejmě jedinou výjimkou je axolotl mexický (Ambystoma mexicanum), který i v přírodních podmínkách jako jediný známý obojživelník neprochází úplnou proměnou. Celý život tráví v larválním stádiu a tak se také i rozmnožuje (neotenie). Injekčním podáním výtažku z podvěsku mozkového (hypofýzy) lze ale u něj metamorfózu uměle vyvolat. Částečná neotenie je známá třeba i u macaráta jeskynního (Proteus anguinus), který jakousi proměnou sice prochází, ale přitom si zachovává do dospělosti některé znaky larválního stádia, např. vnější keříčkovité žábry. Žabí pulec jako typicky vodní živočich musí naprosto změnit stavbu svého těla i vnitřních orgánů tak, aby byl po zbytek svého života schopen v podobě žáby obývat suchozemské prostředí. V první řadě zmizí keříčkovité žábry, které jsou nahrazeny jednoduchými plícemi. Zároveň mizí ocas a vyrostou nohy, což si žádá i obrovských změn na kostře. Převratných změn dozná také tlama, celé trávící ústrojí, struktura kůže a v neposlední řadě i samotné srdce, které se z jednokomorového přemění na dvoukomorové. Prostě, z vody vyleze úplně jiný živočich, adaptovaný na naprosto odlišné prostředí. Žabím pulcům začínají jako první narůstat zadní nohy, narozdíl od mloků a čolků, u kterých je tomu naopak. Pulci pralesniček se začínají vybarvovat do podoby svých rodičů velice brzy, takže konkrétní druh lze podle zbarvení a kresby určit poměrně snadno už nějaký čas před samotnou proměnou. Tento složitý a naprosto jedinečný proces metamorfózy se jako zázrakem odehraje během pouhých několika málo týdnů, přestože prvním praobojživelníkům trval vývoj přechodu z vody na souš mnoho miliónů let. To, že příroda během vývoje dokázala kompletní proměnu stěsnat do tak neuvěřitelně krátkého časového úseku je samo o sobě fantastické a neváhal bych jí zařadit mezi nejzajímavější divy světa. Je to fenomén, o kterém většina lidí nejspíš vůbec nepřemýšlí a považuje ho za naprostou samozřejmost. Mě osobně ale nikdy nepřestane fascinovat.

Richard Horčic / foto: Michael Fokt