Pralesničky - (čeleď Dendrobatidae)

I když jsou pralesničky velice atraktivní a vzhledem ke své velikosti a způsobu života nepříliš náročné na prostor, rozhodně nepatří mezi snadno chovatelné živočichy vhodné pro začátečníky.

Vyžadují vlhké a teplé, hustě zarostlé paludárium napodobující tropický deštný prales, o rozměrech alespoň 50 x 40 x 40 cm pro jeden pár, s podložím smíchaným z mechu, lignocelu, rašeliny, případně s kořeny kapradin. Substrát by měl být sice mírně vlhký, v žádném případě však nesmí být mokrý, nebo dokonce rozmáčený. Důležitý je dostatek vhodných rostlin (nejlépe živých), v jejichž zeleni se žabky budou cítit bezpečně, živé rostliny jsou navíc schopny pomoci udržet v teráriu dostatečnou vlhkost. Tak jako ve své domovině, ocení pralesničky i v teráriu několik broméliovitých rostlin se „srdíčky“ naplněnými vodou, nebo porůznu zavěšené kazety od filmů (tzv. filmovky) naplněné přibližně do jedné třetiny. Velice vhodné a účelné jsou například rozpůlené skořápky kokosového ořechu s vyvrtaným otvorem nahoře, položené přes skleněnou či plastovou misku s trochou vody. Takto vytvořené jeskyňky slouží nejenom jako vhodná kladiště vajíček, ale žáby ho rády používají i jako úkryt. Sama kokosová skořápka v teráriu nepůsobí nijak rušivě, neboť jde o čistě přírodní materiál.

Velice dekorativně působí také vhodné kořeny a kousky kůry - nejlépe z korkového dubu, který má úžasnou schopnost odolávat zvýšené vlhkosti. Teplotu udržujeme v rozmezí 22 – 25°C s nočním poklesem až ke 20°C, pro některé horské druhy i nižší. Pralesničky nevyhledávají příliš intenzivní osvětlení, spíše rozptýlené a tak trochu intimní. Na druhou stranu ale musíme vzít v úvahu, že živé rostliny při nedostatku světla určitě nebudou prosperovat. Zde je třeba najít určitý kompromis, ideální je dobře nasvícený bujný porost rostlin, pod jehož hustým příkrovem žabky najdou útočiště a potřebný polostín. Pro tyto účely jsou skvělé např. speciální zářivkové trubice „Aquastar“ se zvýrazněným modrým a červeným spektrem, vhodné jak pro akvária, tak i do skleníků. Tato trubice dokáže zajistit rostlinám dostatek světla vhodného složení a pokud je horní patro paludária dobře zarostlé, žabky pod ním nebudou trpět přesvětlením. Vlhkost v teráriu by neměla nikdy klesnout pod 80%, proto často rosíme měkkou vlažnou vodou. Všechny žáby všeobecně mají velice tenkou, jemnou a citlivou pokožku, která se při nedostatečné vlhkosti rychle vysuší a většinou i nenapravitelně poškodí. Navíc má velkou schopnost absorbovat spolu s vlhkostí všechny jedy a chemikálie, které se pak usazují v těle. Je proto třeba dbát na vhodnou kvalitu a chemismus vody, protože i nepatrné zbytky saponátů, organických hnojiv, chlóru a jiných chemikálií dokáží pralesničky velice rychle přiotrávit, nebo v horším případě i zabít. Tvrdá studniční voda není na rosení terária také příliš vhodná, nejen že žábám příliš nesvědčí, ale vysrážené minerály zanechávají po odpaření vody na rostlinách nehezké mapy. Ty znemožňují rostlinám dýchání a z křehčích listů nejdou prakticky odstranit. Ideální je tedy na rosení používat pokud možno vodu dešťovou z oblastí nezamořených exhalacemi, měkkou, nebo alespoň převařenou či odstátou a zbavenou chlóru.

 
Laboratorními pokusy bylo prokázáno, že většina v přírodě odchycených pralesniček pozvolna v zajetí ztrácí schopnost tvorby kožních toxinů, případně že je značně omezena jejich účinnost. Jedinci odchovaní v teráriích nemívají prakticky žádný jed, nebo jen velice slabý. Je to zřejmě způsobeno absencí jejich přirozené potravy, kterou v přírodě tvoří především určité druhy jedovatých mravenců a termitů. Jejich jed jsou tyto žáby schopné zpracovat a kumulovat ve své pokožce. V terarijních podmínkách je ale složení potravy naprosto odlišné a skládá se převážně z nám dostupných živočichů: much, cvrčků a jejich larev, octomilek, mšic, chvostoskoků, případně z několika druhů „lučního“ nasmýkaného hmyzu. Jed vylučovaný pokožkou však nelze u jedinců z přírody ani po několika letech chovu v teráriu podceňovat a vždy je na místě dodržovat alespoň základní bezpečnostní opatření. Nutno podotknout, že jed pralesniček je účinný především dostane-li se přímo do krve, což se může pochopitelně uskutečnit i kontaktem se sliznicí. To znamená nesahat si po manipulaci s nimi na ústa, nemnout si oči a vždy si bezprostředně poté důkladně umýt ruce mýdlem. Jakákoliv manipulace holýma rukama je jen zbytečným hazardem, obzvlášť máme-li na rukách nějaké oděrky či škrábance. Rozhodně se vyplatí používání jemných chirurgických rukavic v kterých má ruka dostatečný cit a tolik nehrozí, že těmto křehkým tvorečkům ublížíme. Nejlepší je však nebrat pralesničky do ruky vůbec a při odchytávání používat například obyčejné papírové kornoutky, které se po použití jednoduše vyhodí.

 
Chov pralesniček rozhodně není (kromě několika výjimek) jednoduchou a ani levnou záležitostí, takže především evropští teraristé jsou omezeni dovozem opravdu jen několika běžnějších druhů. Aby se zabránilo masovému drancování v jejich domovině, podléhají téměř všechny druhy Washingtonské konvenci (CITES), což já osobně nepovažuji zrovna za nejšťastnější řešení. Když už jsem tedy onen dokument zmínil, neodpustím si k němu několik poznámek. CITES poměrně drasticky omezuje vývoz pralesniček a jejich cenu na světových trzích o to více šponuje nahoru. Drtivá většina z víc jak 175 známých druhů je tak pro řadové teraristy naprosto nedostupná. Chovatelé proto nemohou svými odchovy pokrývat stále se zvyšující poptávku po těchto žabkách, ačkoliv se díky jejich nadšení a nabytým zkušenostem daří řadu druhů v teráriích úspěšně rozmnožovat. Je to začarovaný kruh, jež udržuje vzácnost a tím i tržní hodnotu pralesniček stále hodně vysoko a který o to větší měrou podněcuje překupníky k nelegálnímu černému obchodu se zvířaty. Jak takové nelegální pašování vypadá snad nemusím popisovat, každý jistě viděl v televizi otřesné záběry zabavených mrtvolek papoušků, plazů, opic i jiných exotických zvířat, udušených a namačkaných po desítkách v čalounění, v pneumatikách, v pytlích či v PET lahvích. Vzhledem k současnému šílenému tempu kácení deštných lesů a znečišťování prostředí (a to pochopitelně nejenom v Jižní Americe) je více než jisté, že pokud chovatelé nedostanou větší šanci rozmnožovat tyto žáby v teráriích, zmizí zanedlouho většina druhů pralesniček z povrchu zemského současně s vykácenými pralesy, a to pochopitelně bez ohledu na nějaký CITES. O zbytek který přežije, se nejspíš postarají pytláci a překupníci. Situace je o to horší, že pralesničky jsou často endemické a obývají třeba jen nepatrný výsek lesa, jedno malé údolí, nebo jenom určitý horský svah. Kolik druhů tak nenávratně zmizí pod pásy buldozerů obrovských těžařských společností, aniž bychom je vůbec stačili poznat? Tento příklad je čítankovou ukázkou toho, že podobná „papírová“ ochrana jakéhokoliv biologického druhu je prakticky k ničemu, pokud nebude urychleně a razantně zastaveno globální mýcení pralesů, devastování krajiny, a zamořování planety spalováním fosilních paliv či chemikáliemi. V opačném případě se celá slavná Washingtonská konvence stane jen bezcenným cárem papíru v rukách úředníků.

Zdaleka asi nejsem sám, kdo má k tomuto dokumentu jisté výhrady. Ač byla samotná myšlenka ochrany druhů ve své prapodstatě jistě myšlena dobře, úřednické zpracování tzv. „od stolu“ tomuto dokumentu na reputaci určitě nepřidalo. Za současných podmínek je funkčnost CITES v mnoha případech značně diskutabilní a stává se jen obtížně překonatelnou překážkou ve větším rozšíření některých živočišných druhů v domácích chovech. Nejenom teraristé, ale i ostatní chovatelé zvířat bývají totiž pro mnohé vymírající druhy často tím úplně nejposlednějším útočištěm, a seznam živočichů kteří se již v přírodě vůbec nevyskytují a jako biologický druh přežívají jen díky úspěšné reprodukci v zajetí, je až překvapivě obsáhlý. Pochopitelně netvrdím, že samotné terarijní odchovy jsou tím jediným a pravým všelékem na ubývající populace ohrožených živočichů ve volné přírodě. Rozhodně se ale v mnoha případech nemalou měrou podílejí na tom, že někteří z nich už dávno nejsou na dlouhém seznamu vyhynulých druhů. Někdy je opravdu zarážející, že ačkoliv se člověk nazývá Homo sapiens - člověk moudrý, ne vždy se v běžném životě dokáže prosadit zdravý rozum a to ani navzdory píšícímu se 21. století.

Richard Horčic / foto: Michael Fokt